Pokusná stránka 1

Historie

Spletité jsou cesty dějinami Aurinu, proto budou jednotlivé pasáže popisovány jako krátké příběhy. Vždy tvoří nerozdělitelný celek, u nějž uvádíme přibližné časové období.

O elfech a jejich cestě

Když hřejivé slunce poprvé zalilo svým světlem stromy v zemi Eldalóne, povstali i synové a dcery lesa, elfové. Procitli a putovali na západ, směrem k moři, hlubokému a temnému oceánu. Tato dlouhá a strastiplná cesta je stála mnoho sil, začala však psát historii nejstaršího národa na světě. A jak postupně cestovali celou zemí dělili se elfové na větší či menší skupinky a od té doby již nikdy nebyli sjednoceni. Některým se zalíbilo v lese a usadili se zde. Ti se dnes nazývají taurë-quendë, lesní elfové. Ostatní však putovali dále. I stalo se že vyšli z lesů a hvozdů a vstoupili na horoucích pouští. A právě zde se rozpoutala první opravdová rozepře elfů. Jedni tvrdili, že je třeba se vrátit zpět do lesů, jiní naopak že moře je tím pravým vysvobozením. Více však bylo těch, kteří toužili po moři a proto bylo rozhodnuto nechat onu menší skupinku na pospas osudu. Snad tomu chtěla sama poušť, která také chtěla býti obydlena, ale elfové, kteří se toužili vrátit do lesů, již cestu nenašli. Postupně si začali zvykat na život v poušti, i když je to stálo nemalé oběti. Vznikl však silný a odhodlaný národ pouštních elfů, dnes též zvaný nub-quendë. Ostatní však pokračovali dále svou poutí a odměnou za vytrvalost jim bylo moře. Krásné a nekonečné moře. Dnes již nikdo neví proč, elfové se ale rozhodli vstoupit do hlubin a usadit se tam. Jak vyplyne z pozdějšího vypravování, jsou právě vodní elfové, tedy nén-quendë, nejméně utiskovaným elfským národem. I zde se však našli tací, kteří chtěli jít ještě dále. Malinká skupina elfů se vydala na cestu do neznáma, nebo´t ani sudba nebyla schopna říci, co je za mořem. Bylo to příliš daleko i pro fantazii elfů. Ti, kteří vytrvali a překonali veškeré nástrahy daleké pouti, jsou však dnes vznešenými elfy tára-quendë. Nikdo je již od té doby neviděl, proslýchá se však, že žijí v daleké, elfům zaslíbené zemi, kam rádi přivítají každého dalšího. A protože elfové jsou na Aurinu utiskováni stále více a více, každým rokem jich mnoho odpoluvá přes moře do dáli, lde ve svém srdci tuší zemi zaslíbenou. A přijde den, kdy na Aurinu již nezbyde jediný elf. Tím dnem se započne nejtemnější kapitola hisrorie Aurinu, teď však nepředbíhejme. Daleká cesta elfů však skončila a lesní lid byl rozdělen. V srdci každého elfa však přežívá naděje, že příjde Jeden. Jeden sjednotitel. Všichni ví, že příjde, nikdo však neví kdy. Tak se skončila první etapa osidlování Aurinu a elfové se nadlouho stali jediným národem, který zde žil. Jejich jedinými nepřáteli byli obrovští vlci, kteří žili v lesích a nebezpečné stvůry, žijící ve vodách oceánů. Blížil se však čas, kdy elfové svou nadvládu ztratí.

Dobývání Morilu začíná

Touha elfů po poznávání nových a nových krajin je neutuchající a proto se Aurinští elfové vydali na svých rychlých šedých lodích z Eldanu jižním směrem. Snad to zavinila mocná kouzla lidských čarodějů a vědoucích, ale elfské galéry se stočily směrem k Morilu. Tento kontinent je velmi poznamenán sopečnou činností a proto se na něm, jako na jediném místě známého světa mohli usadit draci. Nebyli to však draci, jak je známe z dnešních bájí. Byly to strašilvé monstra, přenádherné i odpudivé zároveň. Samotný pohled do rozevřené dračí tlamy vnáší neklid do srdce i tomu nejotrlejšímu bojovníkovi. Elfové se však dovedou pohybovat velice tiše, a tak se jim podařilo, že si jich draci nevšimli. Elfové draky postupně jednoho po druhém vyhnali do hor, kde sami nechtěli žít. Draci od té doby nenávidí vše, kromě sebe. Elfové se usadili ve zbývajících lesech a hvozdech a počali s jejich rozšiřováním. Zanedlouho už stromy pokrývaly každý kout na Morilu. Draci ale stále neřekli poslední slovo. Jejich horoucí ohně začaly spalovat lesy na okrajích. K drakům se přidala i sama příroda a uprostřed lesů se počaly otevírat krátery, zprvu malé, později větší. Elfové tak museli, ač neradi, Moril opustit. Nastoupili do svých vznešených lodí a kdoví proč odpluli neznámo kam. Tuto flotilu již nikdo neviděl. Staří elfí mudrcové vyprávějí o obří vlně, jež smetla všechny lodě až na samotné dno. Ovšem těmto pověstem se dnes nepřikládá mnoho důvěry, neboť jsou považovány za pokus o pomluvu vodních elfů. Další hovoří o tom, že elfové dobrovolně odešli z tohoto světa na věčný čas a vzdali se své nesmrtelnosti. Pravdou však je, že správná je až ta třetí pověst. Totiž že elfové se vydali zpět do své domoviny, bájné země Eldalóne. Protože však nikdo neví, kde se nachází, nemohlo být zjištěno, je-li tomu tak. Až jednou mocný theurg zjistil s využitím sil astrálních světů, jaký je skutečný osud první nepovedené výpravy nesrtelných elfů.

O příchodu trpaslíků

Bylo tomu již několik stovek úplňků od dob, kdy elfové dokončili svou dalekou cestu za poznáním, když v severských zemích, daleko za známými hranicemi světů, vzniklo nové plemeno. Byli to trpaslíci, statní a houževnatí, kteří dokázali přežít v nelidských podmínkách. Dnes již nikdo nezjistí, proč se rozhodli svou rodnou zemi opustit. První trpaslík byl na Aurinu zaznamenán asi před dvěmi tisíci léty, když připlul se svou družinou na Eldan. Byl to Bráin I., později též zvaný zlatý. Vylodil se a přes lesy putoval k horám. V lesech však vládli elfové, kteří nestrpěli, aby jim trpaslíci chodili přes území. První výzvědnou skupinu našli probodanou šípy a rozhodli se vrátit na břeh. Bráin nechtěl riskovat životy svých vojáků v souboji s neznámým nepřítelem a odplul zpět do dalekých krajin. Netrvalo to však ani rok, když elfské hlídky spatřily flotilu obrovských korábů, kterak pluje k Eldanu. Poprvé a naposledy se spojily síly dvou elfských národů, lesního a vodního a flotila byla utopena obrovskou vlnou. Jedna galéra zůstala nepoškozena a zamířila opět do své domoviny. Zde už Bráin čekal na nové zprávy. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil co potkalo jeho výpravu. Navždy proklel moře a odvrátil svůj pohled od zemí na jihu. Od té doby trpaslíci necestují po moři zrovna rádi, pouze když musí. Trpaslíci poté žili několik desetiletí ve své daleké zemi, než se stalo něco, co nadobro změnilo budoucnost všech známých světů. Objevili se skřeti, krvelačný národ, dychtící po tyranii a neštěstí ostatních. Sváděli stále větší boje s trpaslíky. Jednoho dne byl Bráin nucen přijmout porážku a opět dal vystavět početnou flotilu. Když připlouvala k Eldanu, trpaslíci byli neklidní, nic se však nestalo. Elfové totiž za ta desetiletí uvěřili, že už se ten prapodivný vousatý národ nevrátí. To ale byla chyba. První elfská hlídka spatřila trpaslíky až ve chvíli, kdy si na břehu chystali zbraně a štíty pro postup lesem. Věděli o osudu první výpravy a proto byli těžce ozbrojeni. Jednoho památného dne tak vstoupil trpasličí národ do lesů Eldanu. Ten, kdo by čekal, že je elfové postřílejí, by se krutě zmýlil. Moudrý elfský vládce Endolas přišel k Bráinovi neozbrojen a tázal se jej, proč narušují klid lesa svým pochodem. Bráin odvyprávěl celý příběh pravdivě a dostalo se mu milosti. Jeho lid směl projít přes lesy k štítovým horám, kde se chtěli usadit. To také udělali a Aurin tak byl osídlen dalším národem. Trpaslíci si vyhloubili mnoho štol do samého nitra Štítových hor a začali těžit kovy a zlato. Protože byli neustále obtěžováni skalními obry, kterým se zalíbily jejich sluje, bylo rozhodnuto o vybudování obrovského, dobře hlídaného sídla pod povrchem Aurinu. Kheled-düm, jak jej nazvali, bylo vlastně velké podzemní město s mnoha sály a pokoji. Tak tedy trpaslíci získali skutečný domov. Až do onoho osudného roku…

O Kheled-düm

Kheled-düm v překladu znamená zrcadlová síň. Právě tak se jmenuje největší podzemní síň vybudovaná manuální prací. Vraťme se však na začátek. Trpaslíci se dohodli s elfy a prošli jejich hvozdem do hor. Zde se usadili v nejrůznějších norách a slujích. Jen v srdcích jim zůstaly vzpomínky na obrovská podzemní města, která měli vybudována ve své domovině. Jeden z nejlepších trpasličích konstruktérů a stavitelů však zůstal v nových državách a rozhodl se oživit vzpomínky. Začala tak vznikat největší stavba v dějinách Aurinu. Nejprve bylo třeba vyhloubit v pevné žule ohromný jeskynní komplex. Samotné hloubení trvalo přes deset let a bylo vyvezeno nepředstavitelné množství materiálu. Poté nastoupili trpasličí stavitelé, kteří opatřili všechny vchody do podzemí branami s magickým zámkem. Trpaslíci tak byli v bezpečí, a mohli se na dalších pět let zcela ponořit do výstavby interiéru. Vznikaly sály velikosti lidských paláců, útulné komůrky, kde se ubytovávali další a další trpaslíci a v místě nejhlubším vzniknul garenový důl. Po celou tuhle dlouhou dobu trpaslíci prakticky nevycházeli z podzemí a usilovně pracovali. Neméně pozoruhodný byl systém obrany podzemí. Každá brána byla svým způobem unikátní stavbou, která skýtala vysokou ochranu. Na mnoha místech podzemí byly vytvořeny strážnice, v nichž se scházely hlídky. Navíc dalším přínosem k obranyschopnosti Kheled-düm byla samotná poloha města. Neprostupné hory, obývané snad pouze vlky a kamennými obry ztěžovaly jakékoliv dobytí. Přesto se našel národ, který se toho odvážil. Byla jím metla lidstva, zvaná skřeti. Ti nejprve napadli elfy v jejich lesích a potom se dostali až k přenádherné Kheled-düm. To už je ale jiný příběh. Nyní je Kheled-düm obývána skřety a trpaslíci jsou nuceni pobývat v nejrůznějších norách. Jednou ale přijde čas, a trpasličí sídlo bude dobyto zpět...

První útoky skřetů

Toho roku bylo obzvláště suché léto a úroda na podzim se také nevyvedla nejlépe.Snad to byla předzvěst horších zítřků, snad pouhá náhoda. V době, kdy se všechen život ukládal k zimnímu spánku, se však na severu objevily první černé lodě. Byly to neznámé lodě a elfové, po dobrých zkušenostech s trpaslíky, se rozhodli nechat je vylodit na Eldanu.To byla druhá a asi i největší chyba sličného národa. Byly to na severu obáváné skřetí galeasy plné služebníků temné moci. Ti byli dobře ozbrojeni a proto byl jejich první výpad proti elfům neuvěřitelně úspěšný. Sličný národ byl vypuzen z celého severního hvozdu a odešel ke svým příbuzným na jih. Tam byla připravena odvetná opatření, která elfové využili proti skřetům o rok později. Skřeti byli poraženi v hustém lese, kde neměli proti ukrytým elfským lučištníkům šanci. Byli zcela rozprášení a jejich zbytek odplu na lodích pryč. Nikdo nevěděl kam, na Eldanu se však již skřeti nikdy neukázali. Ovšem asi za pět let se objevili na Morilu, kde se k jejich útoku přidali také nejstarší obyvatelé světa draci. Tady zase elfové nezmohli nic proti dračím ohńům horoucím jako samo peklo a byli nuceni Moril opustit. Od té doby tam prakticky žádný elf trvale nežije. Skřeti se zde ale usadili a počali budovat své rozlehlé království. Díky tomu měl okolní klid na několik let pokoj a začalo se věřit, že se skřeti spokojí s jedním světadílem. Ovšem skřeti jsou stvůry zlé a lstivé a často plení pouze pro zábavu, nikoliv k užitku. Zanedlouho začali dorážet na elfy na Eldanu. Ti se však již tak snadno nechtěli vzdát a nepustili skřety do lesa. Ti se utábořili na rozlehlé planiněa ostřelovali okraj lesa svými ohnivými střelami. K ničemu to ale nevedlo, protože les byl chráněn mocnými druidskými kouzly a tak se skřeti rozhodli, že zaútočí na elfy přes hory. Část skřetů pokračovala v obléhání a druhá se vydala úzkými soutěskami do hor. Plán to byl sice dobrý, měl ale jednu zásadní chybu. V horách žili trpaslíci, kteří skřety přímo nenáviděli. Jen si vzpomeńte, kdo trpaslíky vyhnal z jejich rodné země. Přeci skřeti. A tak, když se první skřetí kohorta objevila v horách, neváhali ani chvilku. Vyběhli ze svých slují nečekaně a obklíčili velkou část vojska skřetů. Ti se sice bránili, ale byli pobiti do jediného. Jejich zbraně byly přetaveny v nové a jejich těla vynesena před hory jako výstraha pro ostatní. Trpaslíci však nechtěli riskovat, že se skřeti objeví znovu. Vydali se ven z hor v počtu několika tisíc a obklíčili skřety z druhé strany. Když to spatřili elfové, vyšli z lesů a uzavřeli tak skřety úplně. Zazněly trpasličí rohy a započala se strašlivá řež. Skřeti se pokusili probít nejprve přes elfy, kteří se jim zdáli slabší. Salva šípu je donutila změnit plány a skřeti se vrhli směrem k moři. Tam ale stále žili vodní elfové, kteří se nyní snažili odčinit křivdu, kterou spáchali na trpaslících. Moře se vzedmulo a pohltilo mnoho skřetích bojovníků. Ostatní teď nevěděli, co dále a zaujali obranné postavení. Tlak trpaslíků a elfů se zvyšoval a moře stále stoupalo. Skřety, kteří se vzdali, zabíjeli jejich vlastní spolubojovníci. Postupně však upadávali další a další a to málo, které zbývalo, nemohlo nijak odolat náporu spojených národů. A tak se v osudnou hodinu setkaly voje trpaslíků a elfů na místě, které je dodnes nazýváno planina pomsty, v elfštině nanda-telëia. Skřeti byli poraženi a jejich těla pohltilo moře. Vodní elfové však právě proto zanevřeli na své lesní příbuzné. Vždyť tolik nečisté krve znečistilo jejich milované vody. Od té doby se elfové již nikdy nespojili v jedné bitvě.

O lidech a Ardataru

Nechme teď elfy a trpaslíky na pokoji a věnujme se Taurisu. Zde se začali, nedlouho poté, co elfové dokončili svou bájnou pouť, usazovat lidé. Na pobřeží rostly jako houby po dešti rybářské osady a lidé pronikali stále hlouběji do vnitrozemí. Začala vznikat první vnitrozemská sídla, zpočátku spíše stavěná jako nedobytné pevnosti. Lidé se učili pěstovat nejrůznější plodiny a objevovali stále nová a nová území. Netrvalo to ani deset let, a lidé prozkoumali již celý Tauris. Bylo postaveno mnoho pevností a strážnic. Když si lidé byli jistí, že jim nehrozí žádné nebezpečí, začali stavět první města. Bylo jich pět a pojmenovali je podle dávných králů své země. Tato jména dnes již nejsou dochována, stejně jako ona zmíněná města. Lidé však nebyli jednotní a vznikaly rozepře. Jejich hlavní příčinou byly tahanice o území. Tomu učinil přítrž až Důranan, mocný a moudrý muž, který postupně spojil lidi a umožnil vznik prvního království, Ardataru. Sám Důranan se ujal vlády a dlužno podotknout, že vládl výborně. Za jeho časů země vzkvétala a bylo postaveno mnoho měst a pevností, strážnic a citadel. Lidé žili spokojeně a tak by to i zůstalo, kdyby nebyli příliš zvědaví. Několik zvídavých baronů se vydalo na cestu za poznáním. Protože však byl Tauris dobře prozkoumán, nezbylo jim než vyplout na moře. Rozhodovali se mezi cestou na sever a západ. Rozhodli se jet na západ, což byla veliká chyba. Nemohli totiž doplout jinam, než na Moril, kde žili skřeti. Ti netušili až dosud, že na východě je nějaké země a proto byli nemile překvapeni, když k nim z východu připlula výprava lidí. Ovšem nezaváhali ani vteřinu. Potopili všechny lodě a sami se vydali na východ. Početná flotila skřetích škunerů dorazila na Tauris jednoho slunného letního dne a začala jedna z nejkrutějších bitev v dějinách. Lidé byli vyzbrojeni dobře, ale byli zaskočeni. Skřeti se zmocnili několika držav a citadel a dobyli dokonce jedno ze sídelních měst. Právě z této bitvy pochází následující zpráva. Napsal ji v posledních chvílích svého života kronikář sídelního města Sikrinu:

Já Martud píši tyto řádky v dnech kdy Sikrin umírá .Už tři dny buší mocná beranidla do jeho bran a můj Pán Důranan hledí do temnoty budoucnosti a čeká na svůj osud jak mu bylo předpovězeno.Avšak je na čase abych začal psát neboť smrt se blíží a naše vědění nesmí být zapomenuto….

….Je noc. Tma je hustší a hustší. Beranidla utichla, avšak kolem města planou tisíce pochodní a já čekám až se ozve znovu. Můj Pán dnes odrazil další útok , avšak moc jenž nutí skuruty stále útočit nechce ochabnout.Čepele našich mečů jsou stále hrůzou v očích našich nepřátel, avšak temnota sílí, a náš lid slábne. Ó Aiven, proč je nám dán tak těžký osud….

….Další temný den, zdá se že slunce již nikdy nevstane. Včera přinesli do domu mého Pána jeho syna, mrtvého.Smrt k němu přišla v podobě bezejmeného skřetího lučišníka, když stál v čele našeho protiútoku. Můj Pán je zamlklý a uvažuje o tom jehož viděli objíždět kolem bran. Ó Aiven…..

….Je den či snad noc, poslední dobou v tom není rozdíl, Skřeti prorazili hlavní bránu do města. Můj Pán a jeho bratr Arlos se je snaží zastavit. Hluk boje je slyšet až zde v knihovním sále. Pád Sikrinu je blízko a smrt se blíží mílovými kroky, Ó Aiven, nechť jsou k nám milostiví…..

Mnoho podobných zápisů bylo nalezeno v troskách přenádherného Sikrinu. A nejen to. V troskách Sikrinu bylo nalezeno i tělo Dúranana, zakladatele Ardataru. Skřeti milosrdní nebyli. Drancovali a pálili každou vesnici, kterou prošli. Zastavila je až královská armáda, která přispěchala na pomoc z Grindanu, dávného města. Byla velmi početná a zahnala skřety na ústup. V jejím čele stál vévoda Moander, který se po vyhrané bitvě ujal vlády místo mrtvého Dúranana. Skřeti byli hnáni zpět přes vesnice, které sami vypálili. Mnoho skřetích hlav bylo uťato a jejich krev zkrápěla Taurisskou půdu. Tím se vlastně skončil první výpad skřetů, protože ti byli zahnáni do hor a ponecháni svému osudu. Lidé si mysleli, že hory, kde sami nedokázali přežít, ukončí i nečisté životy skřetích vojáků. To se bohužel nestalo a skřeti si zvykli na nové prostředí. Odtud pak pořádali výpady do okolních vesnic a měst a kořistili, co se dalo. Lidem byli nepříjemní, ale neohrožovali jejich životy. Takto žili dlouho bez povšimnutí, než přišel ten, se kterým přišla tma. Tím byl je a bude Néndor, strašlivý pán temnot. Ten se rozhodl využít skřetů pro zničení lidského království. Armáda skřetů tak získalá nové strašlivé vedení, pod kterým zesílila snad stonásobně. Nejprve ohrožovala pouze vesnice v okolí hor, ale zhruba před osmisty léty se stalo něco, s čím lidé nepočítali. Mnohatisícová armáda skřetích bojovníků vyrazila z hor a cestou pálila vše, co jí stálo v cestě. Její cíl byl jasný, nové sídelní město a hlavní město celého království, Sirwalon. Lidé však byli z války o Sikrin poučeni dostatečně. Nenechali skřety obklíčit město, ale sami jim vyšli vstříc. Obě armády se setkaly v údolí zvaném Glas. Vypukla strašlivá bitva, nejhorší v novodobých dějinách. Zemřelo v nich mnoho statečných mužů a tisíce skřetích těl skončily na hranici. Bojovalo se déle než rok, taková to byla řež. Lidé však zvítězili a donutili Néndora stáhnout svá vojska zpět do hor. Tam se skřeti připravili na nejděsivější válku, kterou kdy Aurin zažil. To je však již jiný příběh…

Zkáza mocného dómu

Stavba bájné trpasličí sluje, Kheled-düm trvala přes sto let. Během té doby bylo vybudováno mnoho chodeb a skvostných sálů, mnoho točitých schodišť a tunelů vedoucích do vzdálených končin.

Smrt a pomsta

Jak již bylo připomenuto, v troskách královského města Sikrinu bylo nalezeno mimo jiné také tělo krále Dúranana. Poslední chvilky jeho života nevědomky zachytil jeden neznámý obyvatel Sikrinu a my vám jej předkládáme:

„Píši tyto řádky v době, kdy naše město umírá. Přenádherný Sikrin, město tisíce tváří, hoří a s ním i srdce nás všech. Hoří touhou po pomstě na těch skřetích vrazích. Přijeli si nezváni, neuvěřitelně krutí a krvelační. Hned prvního dne prolomili naši skvostnou bránu, již stavěli mí prapředkové. Jaká to neúcta k tak skvostnému dílu. Já sedím v kostelní věži. Až sem slyším strašlivý řev těch zlotřilců. Mnohem horší pro mé srdce je ale křik našich lidí. Je tak plný strachu. Obavy ze zítřků naplňují slova každého z nich. Skřetí armáda dorazila k pevnostním hradbám. Padne-li i Dúrananova tvrz, nebude již pro naše město zábrany. Co to však vidí mé zakalené oči? Obří skřetí stroj, jakési beranidlo, či co, teď naráží do naší brány a ta padá s ohlušujícím rachotem na bezmocné strážce královského paláce. Katedrála začíná vyzvánět varovné tóny. To nevěští nic dobrého. Hodina mé smrti je stále blíž a blíž. Skřetové se probili do hradu. Překonali unavené vojáky stráže a teď jdou plenit největší Sikrinský skvost. Naši katedrálu, jíž své jméno propůjčila bohyně Mauris. Vzduchem létají ohnivé koule. To skřetí katapulty vystřelují tyto ničivé posly horoucích pekel. Kam dopadnou, tam se ihned rozhořívá oheň. Vždyť v Sikrinu nepršelo již více než měsíc. Rudé ostrovy se objevují stále častěji. Sikrin krvácí a náš lid jej už nemůže spasit. Teď se pod okny zvonice rozpoutala strašlivá bitka. Královská jízda, v jejímž středu je sám veliký Dúranan i jeho bratr Arlos, je přepadena skřetí kohortou. Brání se statečně, ale jejich síly nemohou vydržet. Postupně umírají další a další a král již nemá kolem sebe nikoho. Rozmachuje se svým dlouhým mečem a ten demoluje hned několik bojovníků v černém. Nemohu uvěřit vlastním očím. Král Dúranan zvládl obrovskou přesilu a utrpěl pouze malá zranění. Jeho bratr je však mrtev. Jak krutá daň za vítězství, jež nemůže Sikrin spasit. Město je již téměř zničeno a tak je toto pouze malé vítězství. Co se to děje? Král padá mrtev k zemi. Nějaký prokletý střelec jej zasáhl černým šípem a dopřál mu tak odpočinku vedle svého bratra. Ten ohavný vrah ale stále nemá dosti. Bere svůj nůž a krade se k mému králi. Proboha, on jej chce snad .. . ne to nedopustím. Musím najít svůj meč. Pomstím svého vůdce…“ Je nutno dodat, že svůj úkol splnil a královo tělo bylo nalezeno neporušené. Jak si později vzpoměl jeden z vojáků. Na něm ležel neznámý hrdina…

Válka o Glas

Skřeti byli poraženi a život lidí se pomalu vracel do zaběhaných kolejí. Byla obnovena poničená pole, vystavěny vypálené vesnice. Armáda začala opět plnit spíše pořádkovou funkci a král Moander v pokoji stárnul. Jednoho zimního dne se však roznesla královstvím zpráva o smrti krále, jež se zasloužil o největší rozmach země. Moander byl uložen vedle svých předků v královské hrobce. Vlády nad královstvím se ujali jeho synové a země byla rozdělena na pět knížectví. Moanderovi synové byli tito:
-CELEWER Čaroděj
-ALDAWAR GALMARS - Hraničář (mezi elfy mu však patřilo jméno Nůmenvëo - "Muž ze západu")
-ELIG EN TAURIS Vojevůdce, zvaný později EN GLAS podle velké bitvy v níž zvítězil, i našel smrt
-SIRWALON Lučišník, zvaný též "ELAE GLIS" : "Ten jenž zabíjí šípem"
-GAXAN Theurg
Dříve jednotná země se začala rozpadat a rozdíly mezi knížectvími se počaly zvětšovat. To ovšem náramně vyhovovalo skřetím armádám, jež byly zapomenuty v hlubině času. Nabíraly však opět sílu a jejich úder byl strašlivý. Dvě lidská knížectví se právě připravovala na válku, když na Sirwalonovu zemi zaútočili skřeti. Opět drancovali, ničili a pálili vše, co nebylo dost pevné a nebo chráněné. Opět tak lidem připoměli, kldo je jejich největším nepřítelem. Sirwalonova armáda nebyla schopna odolávat tlaku soupeře a jeho země byla dobyta. Sirwalon odjel na sever ke Gaxanovi a začal připravovat vojsko na válku, která se zdála nevyhnutelnou. A tak se i stalo. Jednoho podzimního večera se v údolí zvaném Glas střetly armády Néndora a Spojených království Sirwalona a Gaxana. Skřetů byla většina a brzy začali vítězit nad svými lidskými nepřáteli. To však netušili, jak silné je dávné pouto mezi Moanderovými syny. Netrvalo to dlouho a do bitvy přijeli se svými vojsky i Celewer, Aldawar a Elig. Celewerovi mágové dodávali lidským vojskům neuvěřitelnou sílu a vytrvalost, zásluhou Gaxanových theurgů se pod skřety propadala zem. Někteří skřeti bali zahnáni do okolních lesů, kde je včak očekával Aldawar, mocný druid a o jejich osudu dále není nic známo. Moc hvozdu je však nesmírná a tajemná a je pravděpodobné, že skřeti byli potrestáni za své hříchy. Největší část skřetích armád však rozdrtila vojska Sirwalona a Eliga. Sirwalonovi lučištníci byli tentokrát skutečně přesní a snad i vlivem magie se každý jejich šíp zavrtal hluboko do těla nepřítele. Eligova jízda zase prorážel stále hlouběji a hlouběji do skřetích řad a po několika hodinách už nezbyl na pláni jediný skřet. Lidé tak dosáhli dalšího velkého vítězství, i když za cenu obrovského počtu vlastních vojáků. V údolí Glas byly vystavěny četné mohyly, do kterých byli pochováni padlí vojáci. Skřety snesli na hromady a spálili. Od té doby je Ardatar opět jednotný a i přes drobné neshody se jeho moc neustále zvyšuje….

Temnota přichází

Snad tomu chtěli sami temní bohové, ale jednoho neštastného dne se Morionovi, temnému mágovi z Ambar-ëar, povedlo vytvořit prvního nemrtvého. Začala se tím psát jedna z nejtemnějších kapitol Aurinu. Morion si bohužel uvědomil, čeho se dá s armádou kostlivců dokázat a začal vytvářet stále další a další. Když byl jeho výzkum u konce, měl již k ruce obrovskou armádu nemrtvých, kostlivců, zombií a mumií. Morionův plán byl strašný. Vyslal šiky nemrtvých válečníků dvěma směry. Jedna skupina vyrazila do Enya-nanu, druhá skončila svou pouť na planině dnes zvané Nanda-telëia. Cestou vypálili nemrtví mnoho lidských vesnic a povraždili stovky nevinných lidí. Většina z nich se ihned přeměnila v nové nemrtvé. Lidem se však donesla včas zpráva o tomto hrůzném činu a proto byli připraveni v Nanda-telëii celé armády lidských vojáků. Mnohem dříve však dorazili nemrtví na pláně v Enya-nanu. Morion toužil po pomstě na elfech, kteří jej před mnoha lety vyloučili ze svého rodu. A tak se střetly mocná kouzla lesních elfů s nezastavitelnou armádou strašlivých stvůr. Netrvalo to příliš dlouho a elfům přišli na pomoc jejich pouštní bratři, naposledy ve známé historii. Šiky nemrtvých byly rozprášeny, přestože podle nezaručených informací ožívali po stovkách stále noví a noví. Bylo prolito mnoho elfí krve, ale podařilo se zastavit postup děsivých armád. Morionovi se povedlo utéci, jeho plán však byl prozrazen. Zbylí elfové nezaváhali a vydali se na pomoc lidem, tedy do Nanda-telëii. Toužili sprovodit ze světy nečisté výtvory jednoho ze svých, Moriona zrádce. Nejstrašnější bitva tedy na Agren teprve čekala. V dnšním údolí pomsty se setkala armáda lidí s nepřemožitelným soupeřem. Válečníkům se podlamovala kolena pouze při pohledu na nemrtvé bojovníky, kteří proti nim pochodovali bez jediného slova, jako stroje. Marně jim velitelé dodávali odvahy troubením na Agrenské rohy, symboly lidské moci. Jedině Gaxan, mocný lidský čaroděj dokázal udržovat přední linie v bojeschopném stavu. Jeho síly však docházeli a blížilo se nevyhnutelné. Porážka lidí se zdála jasnou a Morion udělal svou největší chybu. Nepohlídal si zadní řady svých vojsk. Proto byl příchod elfů maximálně účinný. Vlna ničivých kouzel smetla najednou celé roty kostlivých vrahů a stovky šípů umožnily nemrtvým konečně spočinout v pokoji. Lidé, těsně před branami smrti, ožili vidinou spojenectví s elfy a nenechali se zahanbit. Jejich nabroušená ostří utínala hlavy válečníků Moriona temného a tak se stalo, že se lidé a elfové střetli uprostřed planiny pomsty. Nikdo dodnes neví, co se stalo, Moriona ale nikdo nenašel. Elfové doufali, že se jim povedlo vyvraždit všechny nemrtvé, následující roky však ukázaly, jak moc se mílí. Enya.nan byl zalesněn věčně zelenými stromy a vícekrát se v něm zlo neobjevilo. Nanda-telëia se i přes veškerou snahu o záchranu přeměnila v holou poušť. Pobyt v ní je skličující pro každého, kdo má dostatečnou představivost. Největší zásah do řádu světa, tedy vyvolání nemrtvých, nebyl potrestán a Morion dodnes tyranizuje svými výtvory celý Aurin.

Co zmůže jedinec

Uplynulo už několik desítek let od strašlivé války s nemrtvými, a lidé se pomalu vzpamatovávali z temných dní. Země začala opět vzkvétat. Lidé stavěli svá obydlí a zem byla vyčištěna od všech stop po Morionovi. Ten sám se ztratil v nenávratnu, a dnes už nežije. Jeho věčný pomocník, Néndor, však tyranizuje dál. A právě v této pohnuté době se začala dobrušovat osobnost Anta z Enoty. Ant se narodil v dobách největších bojů, a snad i to mělo vliv na jeho povahu. Byl velice arogantní a nenechal si za žádných okolností poradit. Všechno muselo být přesně tak, jak sám chtěl. jeho ctižádost jej už v necelých třiceti letech vynesal do pozice Enotského panovníka, hraběte. Spolu s rostoucí mocí rostla, jak už to bývá i touha dobývat dál a dál. Ant se začal věnovat zdokonalení Enotské armády. To byl rozhodně vynikající tah. Vždyť právě Enotská jízda je považována za nejsilnější na Taurisu. Na hranicích Enoty začaly vznikat tvrze, které přetrvaly většinou až dodnes. Ovšem již zmíněná arogance měla jeden neblahý efekt. Totiž, začaly chladnout vztahy mezi Enotou a okolními Taurisskými zeměmi, Elenií a Cammorou. Tehdejší Elénský vévoda, tuším že se jmenoval Alagar, začal na Anta pohlížet jako na panovačného, rozmazleného fracka, který nemá co dělat na tak vysokém místě. Cammorský správce, Dagoth, naproti tomu pocítil touhu růst spolu s růstem Anta. Chtěl se svézti s jeho slávou a sám pro sebe ukořistit celý Tauris. A možná i více. Jak krutě se spletl v Antovi. Ten nebyl až tak naivní, jak Dagoth očekával. Prokoukl jeho záměry a rozhodl se využít Dagotha pro své účely. Na oko tedy přijal nabídku pomoci od Cammory a Enotská vojska se začala připravovat spolu s Cammořany. To ale znamenalo, že Enotská jízda mohla vjet na Cammorské území zcela beztrestně. A pak se stalo, co se stát nemělo. Vojenští velitelé odhalili chybu Dagothovu, avšak nechtěli zbytečně riskovat životy svých vojáků. O to svolnější pak byli k Antově návrhu svrhnout Cammorského pána. Tak tedy skončil Dagoth. Nikdo neví, kde se ztratil, pravděpodobné byl ale uvězněn na Antově hradě, kde i zemřel. Od toho okamžiku se stalo nevídané. Po více než sto letech měl Tauris jen dva vládce, Enotského hraběte Anta, a Elénského vévodu Alagara. Tím se započala další temná etapa v historii Taurisu.

Válka, která neměla být

Jak již bylo řečeno, vládli Taurisu dva vládci. A stejně tak existovaly dvě armády. Ta Cammorská, jež se spojila s Enotskou měla jednoznačně navrch. Tisíce pěšáků byly doplněny stovkami jezdců v těžkých zbrojích. naproti tomu Elénská elitní armáda, která platila po celém Aurinu za velice údernou. Ant měl jasný plán. Překvapit Elénského vévodu Alagara mocnou a rychlou akcí, nátlakem, kterému nemůže odolat ani Elénské opevnění. Tady se naštestí Ant hrubě spletl a Enotské jednotky narazily na tvrdý odpor. Bitvy trvaly celé měsíce a úspěchy se víceméně střídaly. Postupně ale začali mít navrch Eléni a začali zahánět Anta stále dál do vlastní země. Tady ale bohužel udělal Alagar velkou chybu. nechtěl se stát dobyvatelem. Z jeho pohledu už bylo vše splněno a proto svá vojska stáhl. Pohrozil Antovi, že případný další útok už může skončit mnohem hůře. Ten si uvědomil, v čem je síla Enoty a rozhodl se nejprve doplnit a rozšířit svou armádu, než napadne Elény znovu. Na Taurisu už ale nebylo dost schopných vojáků. Rozhodl se proto plouti na Moril. tam v tu dobu ještě panoval velký zmatek, nebylo ujasněno státní uspořádání, a tak byla Antova pozice hodně ulehčená. Připlul do dnešního Arcia a začal se zde vydávat za místního. Netrvalo dlouho a Ant se lstí i podvodem dostal do vysokých pozic a začal osnovat svůj plán. Mezitím na Taurisu Alagar rovněž nezahálel. Bylo mu jasné, že Ant dříve či později přijde, ale nevěděl kdy. Rozhodl se tedy vystavět mocné hrady a pevnosti. Po hranicích s Enotou začaly vznikat opevněné hradby, které skýtaly poměrně solidní obranu. Na moře ale Alagar zapomněl. Nevyslal žádnou flotilu k hlídání, protože veškeré síly bylo třeba při obraně pevniny. Ant začal osnovat svůj plán a našel si vhodného člověka, kterého dossadil na své místo. Sám se pak vrátil do Enoty, aby dokázal zaútočit v ten pravý okamžik. začalo mocné zbrojení. Kovárny a kasárny se stavěly všude, kde se dalo. Výcvikové tábory dával znát temnou budoucnost. Ant měl všechno dobře promyšlené. Přesně za rok se na Tauris začnou valit posily z Morilu. Tou dobou už bude Alagar podroben útoku z pevniny. Útok z vody tak bude naprosto účinný. Tak to naplánoval, a tak se i stalo.

Pochod spojenců

Rok uplynul jako voda. Ant vydal rozkaz k pochodu armády, a tak se i stalo. Několika set tisícová armáda se dala do pohybu směrem k Elénii. V čele jela jízda, za ní následovala pěchota, tvořená muži ve zbrani a kopiníky a pak následovaly trebuchety, katapulty, beranidla a obléhací věže. Průvod uzavírali lučištníci, připravení zastřelit kohokoliv, kdo by narušil pochod armády. Asi deset mil od hradeb se průvod zastavil a začalo budování tábora. Vytvořily se příkopy a stany, rozmístily trebuchety. Takto se útočníci dostali až do vzdálenosti sta metrů od hradeb. zatímco vojska na povrchu bojovala a zdánlivě prohrávala, pod povrchem pracovali v utajeném dole kopáči a minéři. A tak se stalo, že byl celý val podkopán a zaminován. Kopáči ale neustali a nakonec, po zhruba měsíci kopání se dostali dvěsta metrů za hradby. Tam připravili východ a dobře jej zamaskovali. jednoho dne se tedy mohlapodchodem nepozorovaně dostat část Enoťanů za hradbu a připravit se k útoku. Smluveným znamením bylo odpálení hradeb. jakmile minéři zapálili doutnáky, nebylo již Elénii pomoci.S ohlušujícím rachotem se hradba propadla asi o dva metry. I to ale bohatě satčilo k tomu, aby se třicetimetroý val zřítil na bezmocné obránce. V tu chvíli se ze dvou stran začala valit vojska směrem k průlomu. Vojáci Elénie se pokusili sapsit útěkem, ale byli zaskočeni útokem do zad a do jednoho pobiti. Enoťané pak opustili svůj tábor a celý průvod se dal na pochod na Sirwalon, královské město a sídlo vévody Alagara. Z okolních lesů bylo vytěženo mnoho dřeva, které posloužilo na nové trebuchety a katapulty. Přibyla i beranidla, která měla otevřít Sirwalonské brány. Kudy armáda z Enoty prošla, tam zůstávala pouze spoušť. Cestou k hlavnímu městu ještě stihli útočníci zničit čtyři pevnosti a dobýt další významné město, Sundu. Ta nebyla nijak dobře opevněna a stala se snadnou kořistí Enotských. Lidé se vzdávali po tisících, vojáci skládali zbraně, a byli ušetřeni. někteří se přidávali na stranu Enotských, za což byli Elénskými odsouzeni, naopak Ant takovou pomoc uvítal. on sám přijel do dobytého města až za ostatními, čímž si chránil svůj bídný život. Nyní už Enota mohlo přímo postoupit směrem k Sirwalonu...

Útok přichází z jihu

Zatímco Antova vojska válčila na severu, z jihu připlouvaly do Elénie lodě plné vojáků z Morilu. Vedl je proradný Erdamon. ten se sice narodil v Elénii, ale za své činy byl v pětadvaceti letech vyhnán a usadil se na Morilu. Tam využil nabídky od Anta, aby se vrátil jako velitel Morilských posil. Zradil svou zem a nyní přicházel, aby ji zničil. Zhola nedbal Antových příkazů a pustošil, co mu přišlo pod ruku s mečem. Mnoho Elénských životů zhaslo ostřím Erdamonova meče. Erdamonova eskadra plenila vesnice a vraždila bezmocné, vzdávající se vojáky. Veškerá čest Erdamonova zůstala tady v Elénii už v době, kdy byl vyhnán. narychlo povolaná domobrana nemohla dlouho odolávat krvelačným barbarům z Morilu. Naprosto neorganizované vojsko pomalu ale jistě klesalo na úroveň skřetů, největší metly lidstva. Erdamon neušetřil nikoho, ženy, děti ani starce. Jeho arnáda drancovala a znásilňovala, bořila a vraždila. Strašný obrázek zůstával za zády Erdamona temného. každý soudný člověk, který se dozvěděl o tom, co se na jihu děje, spěchal na sever do náručí Anta Enotského. Zajatectví v soupeřově táboře skýtalo větší bezpečí, než nejistý život před armádou Erdamonovou. Tak se stalo, že i Ant se dozvěděl o strašlivých skutcích člověka, kterého sám povolala do svých služeb. Dá-li se vůbec Erdamon ještě nazývat člověkem. Antův žaludek v tu chvíli vypověděl službu. Hlava se mu zatočila a oči zalily krví. Hlavu mu zaplavil hněv a čest zvítězila nad touhou dobývat. Ant proto nabídl pomoc vévodovi Alagarovi. Ač je to při dříve známých skutečnostech podivné, ti dva se dohodli. Alagarovi bylo jasné, že řádění na jihu sám zastavit nemůže. Rozhodl se proto postoupit své místo Antovi s tím, že se stane členem jeho armády. Ta se okamžitě začala šikovat směrem k jihu. Ant tak získal vítězství velice snadno, ale od Alagara to bylo nejlepší možné řešení. zachránil tak mnoho životů svých vojáků a shledal, že Antovým cílem není Elénii zničit, ale vládnout jí stejně jako celému Taurisu.Trestná výprava se zformovala během jediného dne a okamžitě vyrazila klusem naproti barbarům morilským. Erdamon se právě zabýval týráním bezmocných chudáků v jedné vesnici, když zaslechl dusot kopyt ze severu. Domníval se zcela správně, že přichází Ant Enotský. Vedle něj ale spatřil ještě jednoho člověka, který mu byl náramně povědomý. Nemohl si ale stále vzpomenout, o koho se jedná. Když byla Enotská jízda na pět metrů od něj, poznal v onom muži vévodu Elénského. V tu chvíli pochopil. Pochopil, že mu běží o život a rozběhl se ke koni. Než ale stačil nasednout, přichvátali k němu Ant a Alagar a svorně jej probodli svými meči. Elénie a Enota tak společými silami napravily, co jen šlo. Teď teprve morilští poznali, jak blízko je soudná hodina a dali se na ústup. Podle zaručených zpráv ale vím, že nevyvázl nikdo. každý byl nalezen, zabit a jeho tělo spáleno na hranici s prosbou, ať jeho duše navždy bludí v astrální říši a již nikdo nevkročí v novém těle na Aurin. Válka o Sirwalon tak vlastně skončila dříve, než začala, ale je to dobře. Ušetřeno bylo spousta životů. Ant by válku stejně vyhrál a Tauris by byl jeho. Možná by to už o Antovi Enotském stačilo, ale naštěstí to nebyl jeho poslední čin. Moril totiž stále zůstával nejednotný, a Ant to moc dobře věděl. Jeho touha po moci pomalu střídala hněv proti zrádci Erdamonovi. Teď, když měl Tauris pod kontrolou, mohl dokázat divy. A taky je dokázal...

Ambice a zklamání

Uplynul celý rok od strašlivých bojů na Taurisu. Alagar shledal, že Ant není nikterak nebezpečný, pouze touží vládnout. Navíc mu to šlo velmi dobře a mezi lidmi se stal poměrně oblíbeným. Pomáhal napravit škody, které povoláním Erdamona napáchal. Tauris se znovu vzpamatoval. Navíc právě v této době vznikla v královském městě Sirwalonu univerzita magie, takže je možno říci, že Tauris byl lepší než dříve. Ant zachoval stávající rozdělení Taurisu, tedy Enota, Elénie a Cammora ztůstaly v původních hranicích. Také tři vládci zůstali, byť Ant už nevládl Enotě. Sám se ustanovil prvním Taurisským králem. Vznikla tak tradice, která přetrvala dodnes. To druhý kontinent, Moril, zdaleka tak spořádaný nebyl. V každém větším městě byl náčelník, který se prohlašoval vůdcem ostatních, a často se tak i choval. Sice je pravda, že častěji využívali výhod panovníka, spíše než starostí. A právě v té době se Ant rozhodl vrátit, aby Moril sjednotil a připojil ke svému impériu. Když jeho lodě připlouvaly k východnímu Morilskému pobřeží, lidé jej vítali, skřeti zpovzdálí zaříkávali temné bohy, aby odtáhl. nestalo se tak a Ant se chytrou taktikou propracovával k stále větším územím. Nejprve si podmanil lehké oblasti, kde podmínkou přijetí byla vojenská ochrana. Tu mohl Ant poskytnout, a získal tak prvních pár území. Postupně získával další provincie a kmeny, ať už lstí, nebo dohodou. nakonec, asi po roce působení Anta Enotského, zůstávalo už jen pár rebelujiících provincií. Ant se je rozhodl dobýt, a protože měl v té době v područí celý Moril, nebyl to pro něj problém. Nemá snad ani smysl popisovat takto zbytečné bitvy. Ant získal kontrolu nad celým Morilem, a nyní bylo jeho jižanské impérium kompletní. Zatímco spřádal plány na napadení Agrenu, začala se ovšem jeho vláda hroutit, aniž by to věděl. Náčelníci těch kmenů, které získal válkou se dohodli a začali šířit zkazky, které měly Anta očernit v myslích těch, kteří mu nedělali potíže. To se taky zdařilo. Ale náčelníci moc dobře věděli, že dokud tu Ant bude, nepodaří se jim Moril získat. A tak jednoho krásného, slunného dne Ant prožil svůj poslední. Nikdo neví, zda byl otráven, unesen a umučen, či prostě zastřelen. Jeho tělo nebylo nalezeno. od té chvíle se impérium pouze houtilo. Enoťané mohutně ustupovali a zanechali za sebou dezorganizovaný kontinent. Naštestí se vůdci nejsilnějších kmenů dohodli, a vzniklo současné rozdělení politické moci. Tak tedy neslavně skončil Antův sen, sen o impériu přesahujícího lidská chápání. narozdíl od ostatních takových snílků ale byl Ant hodně blízko. Až příliš blízko...

Prostor pro REKLAMU